Logo NADACE ČESKÉHO KUBISMU

Architekt Josef Gočár (1880-1945)

arch. Josef Gočár

Málokterý jiný tvůrce by dovedl zosobnit moderní českou architekturu lépe než Josef Gočár. Jeho jméno znají i lidé, kteří se o architekturu příliš nezajímají. V anketě o nejvýznamnějšího českého architekta 20. století, kterou nedávno vypsala komora stavebních inženýrů, Gočár suverénně zvítězil.

K vrcholným výkonům české architektonické tvorby patří už Gočárovy rané stavby z let 1910-1911 ve stylu moderny, Wenkeův obchodní dům v Jaroměři a schodiště pod Mariánským kostelem v Hradci Králové, u nichž u obou architekt výtvarně zkultivoval pokrokovou železobetonovou konstrukci. Lámané a krystalické formy zdobí železobetonový skelet dvou nejvýznamnějších Gočárových staveb v kubistickém stylu, obchodního domu U Černé Matky Boží v pražské Celetné ulici (1912) a lázeňského domu v Bohdanči u Pardubic (1912-1913). Gočár v té době navrhoval také kubistický nábytek, z nějž vyniklo zařízení vlastní architektovy jídelny a ložnice z let 1912-1913 nebo lustr a hodiny pro herce Otto Bolešku z roku 1913.

Po vzniku Československé republiky se Gočár podílel na zrodu "rondokubismu", "národního slohu", jehož obloučkové ornamenty měly vyjádřit osobitost českých kulturních tradic a reprezentovat tak nový stát. Toto stadium Gočárova vývoje zastupuje Legiobanka v pražské třídě Na Poříčí (1921-1923) nebo Anglobanka na Masarykově náměstí v Hradci Králové (1922-1926). Pro toto východočeské město Gočár později navrhl výborný regulační plán a postavil v něm několik dalších monumentálních staveb, na nichž můžeme sledovat ústup od dekorativnosti "rondokubismu" k přísnějšímu projevu, připomínajícímu tvorbu holandského architekta Dudoka. Čestné místo mezi nimi patří školnímu areálu u ulice V Lipkách (1923-1928) nebo budově okresních úřadů v ulici Čs. armády (1931-1936), v jejímž stylovém projevu Gočár dospěl ke zmonumentalizovanému funkcionalismu, podobně jako u kostela sv. Václava na Čechově náměstí v Praze (1928-1930).

O své tvorbě Gočár nikdy příliš nepsal ani nemluvil. Věřil tomu, že "kdo mnoho mluví, málo cítí". Jasně si však uvědomoval, že se jeho dílo dělí do několika vyhraněných stylových etap. Odpovídalo to zaměření tehdejších historiků umění, kteří se specializovali na popis stylových řetězců, zkoumali u nich vývojové zákonitosti a i u nové tvorby dychtivě sledovali každou vývojovou změnu. U slabších architektonických osobností to podněcovalo iluzi, že vlastně jen naplňují nadosobní zákonitosti stylového vývoje. Gočár se však touto iluzí nedal svést. Jeho stavby nestojí mimo dobový vývoj a dokumentují jeho proměny a každé z nich architekt dokázal vtisknout pečeť své jedinečné individuality.

(c) Created by CDI