Český kubismus
Doba kolem roku 1910 se v Evropě spojila s nástupem nových avantgardních hnutí - kubistických, futuristických, expresionistických. Ta z nich, která do svého programu zapojovala i architekturu a umělecké řemeslo, obvykle polemizovala s přehnanou racionálností a účelností předchozí architektonické moderny. Ta prý u staveb i u předmětů bytového zařízení zapomínala na důraznější tvarování a pomíjela u nich nároky lidského ducha. V Praze se základnou této nové avantgardy stala Skupina výtvarných umělců, kterou v roce 1911 založili stoupenci Picassova a Braqueova kubismu - malíři Emil Filla, Antonín Procházka, Josef Čapek, sochař Otto Gutfreund, spisovatel Karel Čapek, architekti Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman a Josef Chochol.
Skupina si uvědomovala epochální význam Picassova kubismu a zkoušela z něj vyvodit důsledky pro svou vlastní práci ve všech oborech uměleckého tvoření. Její členové-architekti se zároveň snažili řešit problémy, před nimiž se kolem roku 1910 ocitla celá evropská architektura, a třebaže se sami cítili být vnitřně spjati s kubistickou revolucí, nepostupovali tak, že by do svých projektů a staveb přenášeli tvarové motivy kubistických obrazů. Pravoúhlé formy moderny kubisté usilovali nahradit tvary šikmými, lámanými, pyramidálními; krabicovitým modernistickým interiérům by rádi dali formu, která připomíná vnitřek krystalu. Malířský kubismus jim snad pomohl očistit tyto tvarové vize a zbavit je pozůstatků starší modernistické ornamentiky. Stejně důležitou roli však u kubistických architektů hrálo přesvědčení, že jejich tvorba vnitřně souzní se "subjektivními" etapami architektonických dějin - zejména s gotikou a radikálním barokem - a že se navíc dovede citlivě chovat k historickému prostředí českých měst. Důkazy o těchto "památkářských" schopnostech české kubistické architektury podal Gočárův Dům u Černé Matky Boží na Starém Městě pražském (1912), Chocholovy domy pod pražskou barokní citadelou Vyšehrad (1912-1914) nebo Janákova přestavba barokního Fárova domu na náměstí v Pelhřimově (1913-1914).
Všichni kubističtí architekti věřili tomu, že jejich nový styl má vtisknout jednotný ráz celému lidskému prostředí. Dům a jeho vnitřek se měly stát "souborným dílem uměleckým", jehož nedílnou součást bude tvořit kubistický nábytek a svítidla, kubistické kávové a čajové soubory, vázy, dózy a popelníky, kubistické obrazy na tapetách s kubistickým dekorem. Architekti Gočár, Chochol a Janák založili za tím účelem v roce 1912 Pražské umělecké dílny a navrhovali pro ně nábytek, výrobě drobných kubistických předmětů se začalo věnovat družstvo Artěl. Tento slibný rozběh přerušila první světová válka. Po jejím doznění, spjatém se vnikem Československé republiky v roce 1918, dostal kubismus podobu "národního slohu": lámanou a krystalickou ornamentiku vystřídala barevná kolečka a obloučky. Na dveře však už klepal internacionální purismus a funkcionalismus, na jehož pozice všichni kubističtí architekti během dvacátých let přešli. Zanechali nicméně po sobě jeden z nejoriginálnějších projevů moderního evropského umění.